SVĚTY EDUARDA INGRIŠE

V lednu r. 1991 - aniž to česká veřejnost zaznamenala - zemřel v Renu ve státě Nevada v USA Eduard Ingriš, skladatel, dirigent, divadelník, filmař, fotograf a mořeplavec, který si ve světě vydobyl přídomek český Heyerdahl. Zlonický rodák Eduard Ingriš (nar. 1905) se ještě před válkou proslavil v hudebním světě jako dirigent a skladatel především operetní a tehdejší populární hudby. Jeho píseň Teskně hučí Niagara doslova zlidověla a stále se zpívá; málokdo dnes ale ví, kdo byl jejím autorem a jaké byly jeho osudy. Eduard Ingriš odjel v r. 1947 do Jižní Ameriky se záměrem získat hudební podklady a inspiraci k připravované operetě z prostředí jihoamerických Indiánů. Po únoru 1948 v Americe zůstal a usadil se v Peru, kde byl i nadále hudebně činný. Komponoval pro různá peruánská hudební tělesa, dirigoval limský symfonický orchestr. Souběžně se věnoval cestování a s ním spojené fotografické i filmové tvorbě. V Peru se v r. 1949 setkal a spřátelil s cestovateli Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou a ve své limské laboratoři jim zpracoval část materiálů nafocených během jihoamerického úseku jejich první expedice.

V 50. a 60. letech pracoval Ingriš jako fotograf a kameraman pro některé filmové společnosti při natáčení dokumentárních i hraných filmů, m.j. se na osobní pozvání Ernsta Hemingwaye zúčastnil jako poradce natáčení filmu Stařec a moře se Spencerem Tracym v hlavní roli. Podnikal výpravy do amazonských pralesů a peruánských hor.V druhé polovině 50. let zorganizoval a uskutečnil dvě plavby Tichým oceánem na balzových vorech Kantuta a Kantuta II, zkonstruovaných po konzultacích s Thorem Heyerdahlem, s nímž spolupracoval i jako fotograf. O těchto plavbách natočil celovečerní dokumentární film, ke kterému zkomponoval vlastní hudbu, a sám jej později při veřejných projekcích v USA živě doprovázel.V polovině 60. let se oženil v Los Angeles s českou emigrantkou Ninou Karpuškinovou a trvale se usadili v South Lake Tahoe v Kalifornii. Do Československa se po pádu komunistického režimu už vrátit nestihl - jeho dobrodružná životní pouť skončila 12. ledna 1991.Mnohaleté Ingrišovo přátelství s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, byť kvůli železné oponě udržované pouze korespondenčně na dálku (nikdy už se osobně nesetkali), přineslo své plody paradoxně až po Ingrišově smrti. Díky velkorysosti paní Niny Ingrišové a osobní iniciativě Miroslava Zikmunda převzala v r. 2000 výprava pod jeho vedením v South Lake Tahoe Ingrišův obsáhlý archiv a připravila jej k převozu do vlasti.

Materiály našly útočiště za přispění ministerstva kultury České republiky v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde jsou postupně zpracovávány a katalogizovány. Podstatnou část tvoří negativy, z nichž bylo pro tuto kolekci vybráno a nově nazvětšováno 204 většinou doposud nepublikovaných snímků.Soubor představuje pestré fotografické dílo Eduarda Ingriše v několika tématických okruzích. Atraktivní jsou jistě snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z obou plaveb Pacifikem. Zájem si však zasluhují i další fotografie zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí i měst či snímky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů. Výraznou kapitolu pak tvoří portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal - lidí významných či docela 'obyčejných'.

MUZEUM JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZLÍNĚ

Na snímcích je patrné Ingrišovo výrazné výtvarné vidění i důkladně promyšlená kompozice. Ingriš stylizoval a komponoval často i některé snímky ryze dokumentačního charakteru - už tehdy vytvářel to, co dnes známe z televize, jakýsi hraný dokument. Někdy vkomponovával do záběrů - s pomocí časované samospouště - i sám sebe. Nebo alespoň svou legendární kytaru…

V posledních letech se díky významným počinům několika nadšenců, které odstartoval převoz Ingrišova archivu do vlasti, začalo jeho dílo a osobnost po právu vracet do českého kulturního života.

Celý Dokument ke stažení zde...

Fotogalerie